Všech svatých

Z historie svátku Všech svatých

Svátek Všech svatých má svůj počátek ve 4. století, kdy se na Východě začal slavit společný svátek všech mučedníků. V syrském obřadu se připomínal v období Velikonoc (13. května) a v byzantském obřadu první neděli po Seslání Ducha svatého. Stojí za zmínku, že tehdy se označení “mučedník” (martyr) vztahovalo nejen na ty, kteří zemřeli pro svou víru, ale i na ty, kteří trpěli ve vězení nebo byli vyhnáni, přestože se vrátili a zemřeli přirozenou smrtí. Až ve 4. století byli ti, kteří nezemřeli mučednickou smrtí, nazváni vyznavači (confessores).

V Římě se slavnost všech mučedníků začala konat 13. května 609 jako výročí zasvěcení Pantheonu, původně chrámu všech olympských bohů, Panně Marii a všem mučedníkům papežem Bonifácem IV.

Svátek Všech svatých na konci prvního tisíciletí

Papež Řehoř III. (731–741) věnoval jednu oratoř v bazilice sv. Petra památce Spasitele, jeho Matky, apoštolů, vyznavačů, mučedníků a všech zemřelých v Kristu. Toto ustanovení lze považovat za základ pro společný svátek Všech svatých. Ve 8. století se slavení Všech svatých, jak mučedníků, tak vyznavačů, rozšířilo i do Irska, Anglie, a mezi Kelty a Franky. Dnem oslavy se stal 1. listopad, možná proto, že u Keltů šlo o začátek nového roku. Pravděpodobnějším důvodem však bylo, že 13. květen v Římě nebyl praktický pro velké slavnosti kvůli blížícím se žním a nedostatku potravin. Papež Řehoř IV. (827–844) tedy přeložil svátek na 1. listopad, což podpořila i jeho návštěva krále Filipa Zbožného ve Francii kolem roku 835.

Tato oslava těch, kteří dosáhli Božího království, svátek Všech svatých, a následná vzpomínka na všechny zemřelé, nás přivádí k úvaze nad věčností a naším vlastním osudem. Zároveň si připomínáme příklady svatých, kteří nás předešli, a od nichž se můžeme učit, následovat jejich kroky a žádat je o pomoc.

Následující část je zpracována dle textu Radia Vatikán

Úcta ke svatým

Již na konci 2. století nacházíme skutečnou úctu ke svatým. Zpočátku byli uctíváni mučedníci, k nimž se brzy přidali i apoštolové, oficiální svědkové víry. Po velkých pronásledováních Římské říše se stávali objektem úcty muži a ženy, kteří prožili křesťanský život krásným a hrdinským způsobem. Postupně se tak formuje svátek Všech svatých. Prvním svatým, který nebyl mučedníkem, byl svatý Martin z Tours. Když se na konci prvního tisíciletí začal nekontrolovaně rozvíjet kult svatých a obchod s relikviemi, byl vytvořen proces kanonizace, který zahrnoval i důkaz zázraků.

Slavnost Všech svatých má svůj počátek na Východě ve 4. století a postupně se rozšířila, i když s různými daty. V Římě se slavila 13. května, zatímco v Anglii a Irsku se od 8. století slavila 1. listopadu. Toto datum se od 9. století ustálilo i v Římě. Slavnost připadá na konec liturgického roku, kdy církev upírá svůj pohled k závěru času a již myslí na ty, kteří vstoupili do nebe.

Nabídky výrobků Dílny Všech svatých

Svatost a blahoslavenství

Když Ježíš uviděl zástupy, vystoupil na horu, posadil se a jeho učedníci k němu přistoupili. Otevřel ústa a učil je těmito slovy:
“Blahoslavení chudí v duchu,
neboť jejich je království nebeské.
Blahoslavení plačící,
neboť budou potěšeni.
Blahoslavení tiší,
neboť dostanou zemi za dědictví.
Blahoslavení, kdo lační a žízní po spravedlnosti,
neboť budou nasyceni.
Blahoslavení milosrdní,
neboť dojdou milosrdenství.
Blahoslavení čistého srdce,
neboť oni uzří Boha.
Blahoslavení tvůrci pokoje,
neboť budou nazváni Božími dětmi.
Blahoslavení ti, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost,
neboť jejich je království nebeské.
Blahoslavení jste, když vás budou tupit, pronásledovat a vylhaně mluvit proti vám všechno zlé kvůli mně. Radujte se a jásejte, neboť vaše odměna v nebesích je veliká” (Mt 5,1-12a).

Kdo je svatý?

Svatí muži a ženy – opravdoví přátelé Boží – ke kterým nás dnes církev vybízí upřít náš pohled, jsou ti, kteří se nechali fascinovat Ježíšovým poselstvím a rozhodli se vydat cestou blahoslavenství. Ne proto, že by byli lepší než my, ale protože „věděli“, že jsme všichni Božími dětmi, a tuto zkušenost si osvojili. Cítili se jako „odpuštění hříšníci“: to jsou svatí. Naučili se poznat sami sebe, směřovat své síly k Bohu, k sobě samým a k druhým, a přitom důvěřovat v Boží milosrdenství i v jejich slabostech.

Dnes nás povzbuzují, abychom mířili vysoko, dívali se daleko, směrem k cíli a odměně, která nás čeká. Povzbuzují nás, abychom se nevzdávali tváří v tvář každodenním těžkostem, protože život nemá jen konec, ale především cíl: věčné společenství s Bohem. Tato slavnost nám připomíná svaté, přátele Boží a vzory blaženého života, kteří za nás přímluvně prosí a povzbuzují nás, abychom naplno prožívali tento poslední úsek liturgického roku, který je symbolem pouti životem. Svátek Všech svatých je připomínkou těch, kteří se připojili k zástupů andělů, stojících před Boží tváří.

Osm cest ke svatosti

Jde o to následovat cestu, vlastně osm cest, které nám Ježíš předkládá v evangeliu: blahoslavenství. „Blahoslavení chudí v duchu, neboť jejich je království nebeské…“ Síla nespočívá ani tak v „blahoslavení“, ale v „neboť“. Nejsi „blahoslavený“, protože jsi „chudý“, ale jsi blahoslavený, protože jako chudý jsi v privilegovaném postavení přijmout království nebeské. A to platí i pro ostatní: „Blahoslavení plačící, neboť budou potěšeni“; „blahoslavení tiší, neboť dostanou zemi za dědictví“„blahoslavení tvůrci pokoje, neboť budou nazváni Božími dětmi“; „blahoslavení ti, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, neboť jejich je království nebeské“… „Blahoslavení“ tedy není jen o pocitu štěstí, ale o povzbuzení postavit se znovu na nohy, nevzdávat se a jít dál… protože Bůh je s tebou. V tobě.

Pointa je tedy vidět Boha, být na jeho straně, být předmětem jeho pozornosti. Kontemplovat Boha nejen v nebi, ale již dnes. To je těch osm cest, na které jsme zváni, abychom mohli také my zakusit tu radost popsanou v Apokalypse, a které můžeme všichni kráčet: „Milovaní, hleďte, jakou lásku nám Otec dal, že se smíme nazývat Božími dětmi, a také jimi jsme… Nyní jsme Božími dětmi, ale ještě se neukázalo, co budeme…“ (1 J 3,1-2). My, jak opakuje refrén žalmů, jsme „pokolením, které hledá Hospodinovu tvář“. Ne proto, že bychom byli lepší nebo horší, ale protože to Bůh sám chtěl.

Povolání ke svatosti

V těchto „osm slov“ – blahoslavenstvích – Ježíš směřuje ke mně osobní výzvu: „Zajímá tě království nebeské? Chceš usilovat o vysoký standard života?“ Svět sice ukazuje jinou cestu – láká nás, abychom se cítili šťastní díky pohodlnému a ekonomicky zajištěnému životu, o „chudobě v duchu“ ani slovo. Zve nás bavit se všemi způsoby, ne abychom byli „blahoslavení ti, kdo pláčou“. Pobízí nás prosazovat se na úkor druhých, místo abychom byli „tiší“. Nabádá nás, abychom uspokojili všechny své touhy, ne abychom toužili po spravedlnosti a pokoji.

Učí nás myslet na sebe, místo být milosrdní. Nabízí nám jít za svými touhami, místo abychom byli čistí v srdci. Zve nás hájit své zájmy, místo stát se tvůrci pokoje. Povzbuzuje nás k tomu, abychom byli ti, kdo pronásledují, místo abychom byli ti, kdo jsou pronásledováni.

Blahoslavenství mohou působit jako nesmyslná, ale jsou to skutečné cesty k krásnému, požehnanému, šťastnému životu… k životu, který má smysl. A pokud chceme, tak i k životu svatému. Blahoslavenství nejsou jen slova nebo myšlenky – protože když se na ně podíváme, ukazují nám obraz samotného Ježíše: chudý, tichý, milosrd

ný… vedený jedinou touhou: „Být u věcí svého Otce“ (srov. Lk 2,49).

Jak jsem již zmínil, síla spočívá v tom „neboť“: blahoslavenství a štěstí pramení z toho, že člověk najde smysl svého života, že má směr, důvod, proč žít a proč má cenu za něj i ztratit život: „Nevěděli jste, že musím být u věcí svého Otce?“ „…neboť jejich je království nebeské.“ Radost a blaženost tedy nevyplývá z vnějších podmínek – jako je blahobyt, potěšení či úspěch, které jsou křehké a pomíjivé (srov. Mt 7,24-28: dům na písku a na skále) – ale z radosti slíbené Bohem těm, kteří si osvojí určité postoje v srdci a projevují je ve svém každodenním životě.

Svatí odvedle

Dnešní slavnost nám tedy ukazuje, že „blahoslavený“, „krásný“, „úspěšný“, „svatý“ život… je možný. Byl možný v minulosti a je možný i dnes. Pro všechny. Mezi námi. My se můžeme stát těmi „svatými odvedle“, o kterých mluvil papež František. Muži a ženy smíření sami se sebou, s druhými a s Bohem, schopní nechat zazářit Boží milosrdnou lásku uprostřed běžného života. V rodině, v práci, ve volném čase… žít „Ježíšův“ život, důvěřovat jeho „osmi cestám“. Křtem jsme již všichni svatí, ale ani o tom nevíme! Příliš často si neuvědomujeme tuto možnost, kterou nám křest dal do rukou – a přesto tu je. Protože to tak chtěl Ježíš!

Během návštěvy kostela v Turíně se jeden školák zeptal své učitelky na vysvětlení krásných barevných oken. „Zobrazují svaté,“ odpověděla, „muže a ženy, kteří žili zvláštním a silným způsobem své přátelství s Ježíšem.“ O několik dní později, při oslavě svátku Všech svatých, se kněz zeptal dětí, jestli vědí, kdo byli ti lidé, které církev nazývá svatými. Chlapec, který se ptal na okna, zvedl ruku a s jistotou odpověděl: „Jsou to ti, kteří nechávají procházet světlo.”