V následujícím článku se dozvíte více o svátku a ikoně Křtu Páně. Komentář Pavla Evdokimova, byzantský hymnus i církevní otcové.
Kristus je světlem
Obsah stránky
Kristus je ozářen světlem, dejme se spolu s ním ozářit i my. Kristus je křtěn, sestupme spolu s ním, abychom spolu s ním i vystoupili. (…)
Usilujte o úplné očištění a očišťujte se. Vždyť z ničeho jiného se Bůh neraduje tolik jako z nápravy a spásy člověka, jemuž jsou určena všechna (Boží) slova a tajemství. Jako světlo hvězd světu buďte ostatním lidem živoucí silou, stojíce jako dokonalá světla vedle onoho velikého Světla. Jsme zaplaveni světlem nebeským, ozářeni čistěji a jasněji Trojicí, jejíž jeden paprsek vyzařující z jediného božství jste nyní částečně přijali v Kristu Ježíši, našem Pánu, jemuž buď sláva a moc na věčné věky. Amen.
(Z promluv sv. Řehoře Naziánského, biskupa)
Komentář k ikoně Křest Páně od Pavla Evdokimova
Až do 4. století se Narození Páně a Křest Páně slavily ve stejný den. Jejich jednota je dodnes patrná v podobné struktuře úřadů obou svátků a ukazuje na to, že Křest je určitým dovršením události Narození Páně. „Při svém Narození,“ říká svatý Jeroným, „přišel Boží Syn na svět skrytým způsobem, při Křtu se zjevil zjevným způsobem.“ Podobně svatý Jan Zlatoústý: „Epifanie není svátkem Narození, ale svátkem Křtu. Dříve nebyl lidem znám, při křtu se zjevuje všem.“
Při Narození sestoupil Duch svatý na Pannu a učinil ji skutečně Theotókos, Matkou Boží: „Ten, který se narodí, bude tedy svatý a bude nazýván Synem Božím.“ (Lk 1,35). „Dítě rostlo (…) a Boží milost byla s ním“ (Lk 2,40). Aby byl „pravým člověkem“, prochází Kristova lidská přirozenost jeho přirozeným a postupným růstem: doprovází ho milost Ducha, ale ještě to není Hypostase Ducha, která na něm spočívá, jako spočívá věčně na jeho božství.
Když nyní mluvíme o křtu, sv. Cyril Jeruzalémský a svatý Jan Damašský citují Skutky apoštolské (10,38): „Bůh pomazal Ježíše Nazaretského Duchem svatým,“ a zdůrazňují v této události vrcholný bod zralosti, projev od té doby plně zbožštěného Pánova lidství. On je Kristus, Pomazaný; Duch zjevuje jeho lidství Otci a Otec ho přijímá jako svého Syna (Mt 3,17). Duch sestupuje na vtěleného Syna jako dech adopce přímo v okamžiku, kdy Otec říká: “Dnes jsem tě zplodil.“
„Moje zalíbení“ nebo „moje milost“ je vzájemná láska Otce a Syna, která od tohoto okamžiku spočívá na Kristu v hypostatickém seslání Ducha. Bohočlověk se skutečně zjevuje jako Syn ve svých dvou přirozenostech a tato plnost „pravého Boha a pravého Člověka“ bude znovu potvrzena v den proměnění jako akt, který se projevil již ve křtu: „Toto je můj milovaný Syn“. Proto se Křest nazývá Teofanie, Epifanie, projevení Tří Osob v jejich jednomyslném svědectví.
Tak Ježíš roste k dospělosti. „Bylo mu asi třicet let“ (Lk 3,23), když se v nazaretské synagoze slavnostně ohlašuje: „Duch Páně je nade mnou, proto mě pomazal“ (Lk 4,18). V tom spočívá tajemství Vtělení. Kristovo lidství prochází jeho svobodným určením. Ježíš se vědomě zasvěcuje svému pozemskému poslání, zcela se podřizuje Otcově vůli a Otec mu odpovídá tím, že na něj sesílá Ducha svatého.
Celá hutná symbolika, která je vlastní Křtu a kterou nám ukazují ikony svátku, nám umožňuje pochopit strašlivou velikost tohoto aktu: je to již smrt na kříži; Kristus, který říká svatému Janovi: „Sluší se, abychom takto naplnili veškerou spravedlnost“ (Mt 3,15), předjímá poslední slovo, které zazní v Getsemanské zahradě: „Otče, ať se stane tvá vůle.“
Sv. Jan Křtitel je oděn do služby svědka: je svědkem Kristovy poddanosti, jeho konečné kénosis. Ale v Janu Křtiteli jako archetypu, jako zástupci lidského druhu, svědčí celé lidstvo o božské Lásce. V aktu Křtu, „naplnění spravedlnosti“, se smrtí a Zmrtvýchvstáním na jeho konci vrcholí rozhodnutí od věčnosti, které jsme kontemplovali na ikoně Nejsvětější Trojice.
„Zatímco se všichni lidé dávali křtít, byl pokřtěn i Ježíš“ (Lk 3,21). Slovo přichází na zem, k lidstvu, a my jsme přítomni nejvíc ohromujícímu setkání Boha a lidstva („všeho lidu“). Mysticky se v Janu Křtiteli všichni lidé poznávají jako „synové v Synu“, jako svědkové. “Fiat” Panny Marie bylo ano všech lidí Vtělení, příchodu Boha mezi své. Ve svatém Janu, tomto jeho druhém, říkají všichni lidé ‘fiat’ Setkání, Božímu Přátelství. Tak jako Simeon, na popud Ducha, potkává a přijímá dítě Ježíše, tak Jan potkává a přijímá Ježíše Mesiáše: „Přišel člověk poslaný od Boha a jmenoval se Jan; přišel jako svědek, aby vydal svědectví o světle, aby skrze něho všichni uvěřili“ (Jan 1, 6-7). Svědek pro všechny, na místě všech, a toto svědectví je událostí v rámci celého lidstva a týká se všech lidí.
Nebe se před ním otevírá a on “svědčí a říká: Viděl jsem Ducha, jak na něj sestupuje… to je Boží Syn“ (Jan 1, 29-34); v tomto krátkém slově je již syntéza celého evangelia. Jan je ten, kdo ví, ukazuje na Beránka, protože je zasvěcen do tajemství „Beránka obětovaného od založení světa“. Jan nic nepředpověděl, a přece je největším prorokem: jako prst Boží ukazuje na Krista, je největší, protože je nejmenší, to znamená, že je osvobozen od vlastní dostatečnosti, aby byl jen tím, kdo stojí, kdo se raduje, naslouchaje hlasu Ženicha: je přítelem Ženicha a jeho radost je veliká, bez míry. On je tou nejintimnější blízkostí, v níž zaznívá Slovo. Je obrazem Syna, který je zcela Slovem Otce. Je v obraze Ducha, protože neříká nic sám od sebe, ale mluví ve jménu toho, který přišel. Spolu s Theotokos doprovází Krista Soudce a přimlouvá se za všechny lidi.
Liturgie nazývá Jana „kazatelem, andělem a apoštolem“. On svědčí a jeho hlas jako přítele Ženicha dává vzniknout prvnímu apoštolskému povolání: Ondřej a Jan následují Ježíše (J 1,37). Později opouští svět a sestupuje do pekla jako Předchůdce radostné zvěsti.
Janův křest před Zjevením Páně byl pouze „křtem obrácení na odpuštění hříchů“ (Lk 3,3), bylo to obrácení posledního očekávání Mesiáše. Tím, že šel k Jordánu, nešel Ježíš činit pokání, protože on byl bez hříchu. Říci, že šel dát příklad pokory, ještě ale neodpovídá velikosti této události. Ježíšův křest je jeho osobními Letnicemi, sesláním Ducha svatého a trojiční Epifanií. Z této plnosti vychází svátost křtu ve jménu Ježíše; toto jméno nabývá své plnosti v plné křestní formuli: „Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého“. Liturgické texty Východu nazývají svátek „velký nový rok“, protože „vesmír se obnovuje ve světle Trojice“. Právě tento čas si biskupové vybrali, aby církvím oznámili dobu velkého půstu a datum slavení Velikonoc.
Ikona Zjevení Páně reprodukuje evangelijní příběh, přidává některé detaily převzaté z liturgie svátku a ukazuje, co mohl Jan vyprávět. V horní části ikony vidíme část kruhu, který představuje otevírající se nebesa a někdy ze záhybu, který vypadá jako lem mraku, vychází žehnající ruka Otce. Z tohoto kruhu vycházejí paprsky světla, atribut Ducha svatého, které osvětlují holubici. „Projevující se energie“ Ducha je připomínkou úvodního slova Písma „Budiž světlo“ a zjevuje trojičního Boha: „Trojice, náš Bůh, se nám zjevila bez rozdělení“. Kristus přišel, aby byl světlem světa, které osvěcuje ty, kdo seděli ve tmě (Mt 4,16): odtud název „Svátek světel“.
„Když Ježíš sestoupil do vody, v Jordánu vzplanul oheň“: jsou to Pánovy Letnice. Slovo, předznamenané „sloupem světla“ ukazuje, že křest je osvícení, zrození bytí v božském světle. Kdysi v předvečer svátku se konal křest katechumenů a chrám byl zaplaven světlem, znamením zasvěcení do poznání Boha. Svědkem tohoto světla byl sv. Jan, je v souladu s touto událostí, protože on sám „je lampou, která hoří a svítí“ a zástupy se přicházely „radovat z jeho světla“ (Jan 5,35).
Sestoupení Ducha svatého v podobě holubice tlumočí pohyb Otce směrem k Synovi. Také se podle Otců vysvětluje analogií s potopou a holubicí nesoucí olivovou ratolest, znamení míru. Duch svatý sestoupením na prvotní vody vyvolal život; sestoupením na vody Jordánu vyvolává druhé zrození nového stvoření. Kristus je zobrazen stojící na pozadí vody, „obklopen vlnami Jordánu“. Od počátku svého poslání se Ježíš střetává s kosmickými živly, které v sobě skrývají temné síly: s vodou, vzduchem a pouští. Přechod přes Rudé moře je jedním z předobrazů křtu: Boží vítězství nad mořským drakem, netvorem Rahabem.
Kristus je pokřtěn: rozbíjí dračí hlavy a znovu stvořuje Adama, je to znovustvoření lidské bytosti, její regenerace v očistném lavacru svátosti. Didymos Slepý upřesňuje: „Bůh mi dal za matku křestní pramen (církev), za otce Nejvyššího, za bratra Pána, který se dal pro nás pokřtít“. Na některých ikonách Kristus pravou rukou žehná vodám a připravuje je na to, aby se staly křestní vodou, a posvěcuje je vlastním ponořením. Voda mění význam: kdysi byla obrazem smrti (potopy), nyní je „pramenem živé vody“ (Zj 21,6; J 4,14). Svátostně dostává křestní voda hodnotu Kristovy krve.
U nohou Páně, ve vodách Jordánu, jsou zobrazovány dvě malé lidské postavy, které ilustrují starozákonní texty, jež jsou součástí textů breviáře: „Moře vidělo a stáhlo se, Jordán se obrátil nazpět“ (Ž 113,3). Tropárium vysvětluje: „Jednou se Jordán obrátil zpět kvůli Elíšovu plášti a vody se rozestoupily a zanechaly suchý průchod, což je věrný obraz křtu, který nám pomáhá projít „mořem“ našeho života“. Požehnání vodní přírody posvěcuje samotný počátek pozemského života. Proto se po bohoslužbě koná velké žehnání vod (řeky, pramene nebo prostě nádoby umístěné v kostele).
Když se mluví o neposvěcených vodách, obrazu potopy smrti, liturgie je nazývá tekutými hroby (hudatostrôtos taphos).
Ikona totiž ukazuje Ježíše, který vstupuje do vod jako do tekutého hrobu. Ta má podobu temné jeskyně (ikonografický obraz pekla), která obsahuje celé Pánovo tělo (obraz pohřbu, reprodukovaný ve svátosti křtu úplným ponořením, figura velikonočního tridua). V návaznosti na anticipační symboliku Narození Páně předznamenává ikona Zjevení Páně Kristovo budoucí sestoupení do podsvětí: „Když sestoupil do vod, spoutal silného“ říká svatý Cyril Jeruzalémský. S. Jan Zlatoústý to komentuje: „Ponoření a vynoření jsou obrazem sestoupení do pekel a Zmrtvýchvstání“.
Kristus je zobrazen nahý; oblékl se do adamovské nahoty, a tak lidstvu navrací nebeské roucho slávy. Aby ukázal svou svrchovanou iniciativu, je zobrazen při chůzi či vykročení směrem ke svatému Janovi: přichází a volně sklání hlavu, Jan žasne: „To já i bych měl být pokřtěn od tebe, a ty přicházíš ke mně!“. Ježíš mu přikazuje: „Nech, ať se tak stane“. Jan vztáhne pravou ruku v rituálním gestu, zatímco v levé (na mnoha ikonách) drží svitek, text svého kázání. Andělé jsou v adoračním postoji, ruce mají zakryté v úctě. Symbolizují a ilustrují také slova svatého Pavla: „Jako jste byli pokřtěni v Kristu, tak jste oblékli Krista…“ (Gal 3,27).
(Pavel Nikolajevic Evdokimov, Teologia della bellezza: L’arte dell’icona, Edizioni Paoline, 1984)
https://www.edizionilipa.com/autore/pavel-n-evdokimov/
Naše realizace
Hymnus – křest Páně
ponoření Páně v Jordánu
Když vidí Předchůdce naše Světlo, toho, který osvěcuje každého člověka, jenž přišel, aby byl pokřtěn, raduje se duší a třese rukou. Ukazuje na něj a říká národům: Hle, ten, který vykupuje Izrael, ten, který nás vysvobozuje z porušení.
Kriste bezhříšný, Bože náš, sláva tobě.
Armády andělů se zachvěly, když spatřily našeho Vykupitele pokřtěného služebníkem, který přijímá svědectví skrze sestoupení Ducha. A z nebe zazněl Otcův hlas: Ten, na něhož předchůdce vložil ruce, je můj milovaný Syn, v němž mám zalíbení.
Kriste bez hříchu, Bože náš, sláva tobě.
Vlny Jordánu tě přijaly, Prameni, a Paraklét sestoupil v podobě holubice. Sklání hlavu ten, který naklonil nebesa, a hlína, kterou vytvaroval, k němu volá: Proč mi přikazuješ to, co mě překračuje? To já potřebuji křest od tebe.
Ó bezhříšný Kriste, náš Bože, sláva tobě.
Chtěje zachránit člověka, který zbloudil, nepohrdl jsi vzít na sebe podobu služebníka, neboť se ti, Vládce a Bože, slušelo vzít na sebe to, co nám náleží: neboť pokřtěn v těle, Vykupiteli, jsi nám získal odpuštění.
Proto tě oslavujeme: Kriste, náš dobrodinci, náš Bože, sláva tobě.
Před Předchůdcem jsi sklonil hlavu a drakům jsi rozbil hlavy, přišel jsi mezi vlny a osvítil jsi vesmír, aby tě oslavil, Spasiteli, osvícení našich duší.
Proto tě oslavujeme: Kriste, náš dobrodinci, náš Bože, sláva tobě.
(Byzantský hymnus na Křest Páně)
Křest Páně v Písmu svatém
Za těch dnů vystoupil Jan Křtitel a kázal v judské poušti: „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské.“ To je ten, o němž je řečeno ústy proroka Izaiáše: ‚Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky!‘ (…) Tehdy vycházel k němu celý Jeruzalém i Judsko a celé okolí Jordánu, vyznávali své hříchy a dávali se od něho v řece Jordánu křtít. Ale když spatřil, že mnoho farizeů a saduceů přichází ke křtu, řekl jim: „Plemeno zmijí, kdo vám ukázal, že můžete utéci před nadcházejícím hněvem? Neste tedy ovoce, které ukazuje, že činíte pokání. (…) Já vás křtím vodou k pokání; ale ten, který přichází za mnou, je silnější než já – nejsem hoden ani toho, abych mu zouval obuv; on vás bude křtít Duchem svatým a ohněm. (…)“
Tu přišel Ježíš z Galileje k Jordánu za Janem, aby se dal od něho pokřtít. Ale on mu bránil a říkal: „Já bych měl být pokřtěn od tebe, a ty jdeš ke mně?.“ Ježíš mu odpověděl: „Připusť to nyní; neboť tak je třeba, abychom naplnili všecko, co Bůh žádá.“ Tu mu Jan již nebránil. Když byl Ježíš pokřtěn, hned vystoupil z vody. A hle, otevřela se nebesa a spatřil Ducha Božího, jak sestupuje jako holubice a přichází na něho. A z nebe promluvil hlas: „Toto je můj milovaný Syn, jehož jsem si vyvolil.
(Matouš 3, 1-17).
Modlitba nad ikonou
Všemohoucí, věčný Bože, tys slavnostně prohlásil, že Kristus je tvůj milovaný Syn, když na něj při křtu v řece Jordánu sestoupil Duch Svatý. Dej, ať všichni, které jsi přijal za syny a dal jim nový život z vody a z Ducha Svatého, zůstávají v tvé lásce. Skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha Svatého žije a kraluje po všechny věky věků.
(Závěrečná modlitba z ranních chval slavnosti Křtu Páně)
